Podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání

1. Jan 3:4-8
Každý, kdo činí hřích, činí také svévoli. Hřích je svévole. A víte, že on se zjevil, aby odstranil naše hříchy, a hříchu v něm není. Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, ho neviděl ani nepoznal. Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako on je spravedlivý. Kdo činí hřích, je z Ďábla, neboť Ďábel hřeší od počátku. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy. 

Tady Jan přechází od zjevení se Krista v budoucnosti (1J 3:2) k Pánu Ježíši, který přišel v minulosti. Jan uvádí dva důvody, proč Pán Ježíš přišel a zemřel: 1. Aby odstranil naše hříchy a 2. Aby ničil ďáblovo dílo. Když Boží dítě hřeší, naznačuje to, že nechápe a neváží si toho, co Pán Ježíš pro ně vykonal na kříži.

Kristus se zjevil, aby odstranil naše hříchy. V Bibli najdeme několik definic hříchu:

„Co není z víry, je hřích“ (Ř 14:23)

„Vymýšlet pošetilost je hřích“ (Př 24:9)

„Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích“ (Jk 4:17)

„Každá nepravost je hřích“ (1J 5:17).

Ale Janova epištola definuje hřích jako svévoli (1J 3:4, „jednání proti zákonu Božímu“. Vnímá hřích jako nečistotu (1J 1:9-2:2), a na tomto místě jako vzdor. Důraz zde není položen na hříchy (plurál), ale na hřích (singulár): „Každý, kdo činí hřích“. Hříchy jsou až následky (ovoce), ale hřích je kořen.

Když je Bůh láska, tak to neznamená, že nemá vládu nad svou rodinou a nemá pro ni své směrnice.

 „Podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání“ (1J 2:3)

„Oč bychom žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí“ (1J 3:22)

„Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání“ (1J 5:2)

Boží děti nejsou svázány s ustanoveními Starého zákona, protože Kristus nás osvobodil a dal nám svobodu (Ga 5:1-6). To ovšem neznamená, že Boží děti žijí nezákonně, že se zákony neřídí! „Před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus“ (1K 9,21).

Hřích je v podstatě věcí vůle. Pro nás uplatňovat a prosazovat svou vůli proti vůli Boží není nic jiného než vzpoura a vzpoura je kořenem hříchu. Není to prostě tak, že hřích se prozrazuje jednáním proti zákonu, ale že nezákonnost (svévole) je samou podstatou hříchu. Bez ohledu na to, jaké jsou vnější projevy člověka, jeho vnitřní postoj není nic jiného než vzpoura proti Bohu.

Malá Jana měla jet se svým otcem autem. Chtěla stát na předním sedadle. Otec jí přikázal, aby si pořádně sedla a připnula si pás, ale ta se k tomu neměla. Řekl jí to podruhé, ale zase to neudělala. „Jestli si hned nesedneš a nepřipoutáš se, zastavím na krajnici a dám ti na zadek,“ řekl konečně otec a dcerka poslechla. Za několik minut však tiše řekla: „Já stejně v nitru stojím“.

Svévole! Vzpoura! Ačkoli tu byl vnější nátlak, uvnitř zůstala vzpoura a tento postoj je podstatou hříchu.

Když se však člověk stane Božím dítětem a narodí se znovu skrze víru v Krista Ježíše, nemůže jednat svévolně! Tak jednak Kristus byl bez hříchu a zůstávat v něm znamená být s ním, jenž je bez hříchu, ztotožněn. A co více, Ježíš Kristus zemřel, aby odstranil naše hříchy! Jestliže známe Ježíše Krista a přijali jsme ty požehnané důsledky jeho oběti za nás, nemůžeme vědomě Boha neposlouchat. Jestliže křesťan vědomě hřeší, popírá tím všechno Kristovo dílo na kříži. Je to jeden z důvodů, proč Pavel o takových lidech říká, že „žijí jako nepřátelé Kristova kříže“ (F 3:18-19)

„Kdo zůstává v Synu, nehřeší“ (1J 3,6). „Zůstávat“ je jedním z Janových oblíbených slov. Zůstávat v Kristu znamená být s ním ve společenství a nedopustit, aby se cokoli dostalo mezi něho a Krista. Synovství (být narozen z Boha) nás sjednocuje s Kristem. Ale společenství umožňuje, že s ním sdílíme své myšlení a pocity. Právě toto společenství či zůstávání v Kristu nás chrání před vědomou neposlušností jeho slova.

Člověk, který vědomě hřeší a stalo se to jeho zvykem, jen dokazuje, že Krista nezná, a proto v něm nemůže zůstávat.

V Kristově smrti na kříži je víc, než jen záchrana před Božím soudem a odsouzením, i když to je to zásadní. Kristus svou smrtí zásadně zlomil moc hříchu v našem životě. Téma Řím. 6 – 8 je toto ztotožnění se s Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Kristus nejen za mne zemřel, ale zemřel jsem s ním i já! Teď už se mu mohu poddat a hřích už nade mnou nebude vládnout.

Warren Wiersbe