V něm jste byli také
obřezáni obřízkou, která nebyla udělána lidskou rukou, nýbrž
spočívala ve svlečení těla hříchů, v obřízce Kristově.
V 11. verši
Pavel používá obrazu z židovského náboženského světa, ale zdá se, že šlo o
obraz všeobecně srozumitelný. Obřízka byla znamením starozákonního Božího lidu,
Izraele. Byl to drobný chirurgický zákrok na těle muže, který označil, v určitém
smyslu jakoby předělal celé tělo. Pavel mluví o jakési duchovní obřízce v
Kristu. Tady samozřejmě nejde o žádný skutečný zákrok, ale o stav duše. Pavel
píše: Tato duchovní obřízka není žádným poopravením toho, co jste byli dřív.
Setkání s Kristem vás úplně proměnilo. Celé vaše nevykoupené tělo, celý váš
starý člověk zemřel s Kristem na golgatském kříži (Ga 2,19). Můj život už není
mým životem, ale životem Kristovým (Ga 2:20).
Toto odložení
starého, nevykoupeného člověka, tato prospěšná duchovní smrt, souvisí se
znovuzrozením. Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží" (J
3:3.), říká Pán Ježíš farizeu Nikodémovi. Aby se mohlo něco nového narodit,
musí to staré zemřít. Názorné zobrazení této proměny člověka, smrti a nového
povstání k životu, našlo svoje vyjádření ve křtu, jak to Pavel píše v
následujícím, 12. verši: S Kristem jste
byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou
mocí vzkřísil z mrtvých. (Kol 2:12.)
Křest má jistě
mnoho významů, ale jeden z nich je bezesporu tento: znázorňuje skutečnost, že
starý člověk zemřel, aby na jeho místě žil člověk nový, nové stvoření (2K
5:17), občan nebeského království (Fp3:20).
Když mluvíme o
křtu, je třeba dobře rozumět, že křest je jen vyjádřením toho, co se už stalo
rozhodnutím víry a činem Boží milosti. Když například apoštol Petr svědčí
římskému setníkovi Kornéliovi, Kornélius (a spolu s ním i ostatní) nejprve
vyznává svou víru, potom přijímá Ducha Svatého a je tedy už plně Kristovým
dítětem, spojen s Pánem Ježíšem, a pak říká Petr: "Kdo může zabránit, aby
byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?" (Sk 10,47.)
Všechno už bylo hotovo, pak přichází na řadu křest jako vyznání, jako potvrzení
víry. Už ze čteného 12. verše zřetelně slyšíme, že faktorem, který je při křtu
činný, je víra. "Byli jste ve křtu pohřbeni i vzkříšeni vírou v
Boha." Bez víry by byl i ten sebelepší křest jen prázdným obřadem. Otázka pokřtění v Krista, jak to
Pavel formuluje v 6. kapitole listu Římanům, je otázka života, ne obřadu.
Ani pohanská
filosofie a její tajemné poznání, ani židovská obřízka a spoléhání na tradici
otců, ani formální křesťanské obřady, nic z toho není obsahem evangelia, nic z
toho nedává život. Pavlovi jde o živého Krista. Toho zvěstuje a k tomu volá. Když jste ještě
byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s
ním a všechny viny nám odpustil. (Kol 2:13)
Už jsme mluvili
o tom, že spasení není generální oprava pokaženého člověka. Spasení je nové
stvoření, zrušení starého (Ř 6:6-7) a vytvoření nového (2K 5:17). Smrt a
vzkříšení s Kristem.
V Pavlově době,
stejně jako dnes, si mnozí lidé uvědomovali bezvýchodnost lidského údělu.
Skutečně, když člověk promýšlí pomíjitelnost věcí tohoto světa, jímá ho úzkost.
Jaký je smysl lidského snažení, když stejně jednou všechno skončí? Dnes chodí
po této zemi více než 7 miliard docela konkrétních lidí. Každý z nich v sobě
nosí své touhy, své představy, má určité plány a snaží se je uskutečnit. Za sto
padesát let tady z nich nebude ani jeden.
Staří Řekové, a
to je Pavlova doba, se snažili najít východisko nejrůznějším způsobem. Plným
soustředěním na požitky života, vychutnáváním každého dne, nebo naopak
pohrdáním tímto světem, povznesením nad jeho úděl. Mnoho snahy, ale velmi málo
efektu. I dnes se mnozí lidé snaží uniknout realitě světa. Někteří se soustředí
na kvalitu pozemského života, živí se jen zrním a navštěvují léčitele. Jiní
věří v převtělování, reinkarnaci; to sice nic neřeší, ale snad prodlužuje
naději. Jiní se snaží meditativními technikami dobrat nadhledu nad všední život
a doufají v únik do smysluplnějšího prostoru. Všechno to jsou staré a dávno
prověřené praktiky. Marné a pomíjivé.
Do této mrtvoty
lidských snah vstoupil Kristus, aby vzal lidský úděl na sebe. Ještě když jsme
byli všichni mrtví a ztracení ve svých vinách, Kristus za nás vstal do života.
Prolomil bariéru smrti. Ze své strany plně odpustil. Podává nám ruku do hrobů
naší ztracenosti a volá nás ven. Zve nás ven, k sobě.
Vernon McGee