Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl
bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost.
(Kazatel 2:1)
Na královských palácích bývali
někdy profesionáové, kteří měli krále a jeho rodinu bavit, měli za úkol
obstarávat veselí. Nemáme napsáno, že by Šalomoun měl nějakého profesionálního
královského šaška, ale zřejmě měl dost příležitostí bavit se a smát se či také
pozorovat lidi, kteří se smějí a pozorovat je také, jak se
tváří, když už utichne vtipkování a veselí:
O smíchu jsem řekl:
Pomatenost! O radovánkách: K čemu to? (Kazatel 2:2)
Ale to nebylo všechno.
Šalomoun se pokusil ten smích ještě vylepšit tak, jak to dnes dělají v hojné
míře i mnozí lidé kolem nás.
Rozhodl jsem se holdovat vínu, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té
pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co
konají ve vyměřených dnech svého života. (Kazatel 2:3)
Šalomounův život nebyl jen moudrost a nepředstavitelná
krása duše, jak si to možná většinou lidé myslí, ale v jeho životě byla také tragédie spočívající v oddálení
od živého Boha, Hospodina. A knihu kazatel jsme si
ukázali právě v tomto světle, v tom jeho zapomnění na Hospodina. Potvrzuje nám
to svým způsobem i ta jeho formulace "pod nebem", k níž se tu a tam
vracíme jako k charakteristickému vyjádření toho Šalomounova odpadnutí.
Proto jsem podnikal nemálo
věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice. Zakládal jsem parky a
zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem., zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. (Kazatel 2:4-6)
Rozmach Šalomounova díla v té
jeho době si asi vůbec neumíme představit. Bylo to něco tak velkolepého, tak
nedostižného, že celý tehdejší svět byl naplněn zprávou o slávě a velikosti
tohoto díla. A nešlo tu jen o bohatství, které by mu umožňovalo dělat mnoho
věcí. Nebylo to všechno postaveno pouze "na majetkové potenci", nýbrž
byla tu zřejmá právě ta Šalomounova mimořádná Bohem daná moudrost. Už třeba
architektonická a technická úroveň všech těch jeho staveb byla na tehdejší dobu
mimořádně vysoká. Každý, kdo má domek, nebo se podílí na správě nějakého
objektu ví, že to není žádná maličkost, udržovat v chodu nějaký jeden dům. Tím
obtížnější je to pak, když jde o celý komplex domů, když jde o rozsáhlé
objekty. Následující kazatelova poznámka nám potvrzuje také Šalomounovy
organizační schopnosti pro provozní zajištění všeho toho, co vymyslel a postavil:
Pořídil jsem si otrokyně a
otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí,
měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív. Shromáždil jsem stříbra i zlata
hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také
zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín. Stal jsem se
slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost
mi stále byla po boku. V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému
srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem
se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. pohlédl jsem na všechno,
co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění,a hle, všechno je
pomíjivost a honba za větrem, a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kazatel 2:7-11)
Tak nevím, jestli si někdo ze
současných amerických nebo západoevropských milionářů může dovolit tolik, jako
si mohl dovolit Šalomoun. Jistý rozdíl je pochopitelně v technickém zázemí,
v technických možnostech. Ale Šalomoun měl týchž pět smyslů, jako mají lidé
dnes, takže jeho život byl z toho hlediska vnitřního prožívání zcela rovnocenný
jako je život všech lidí v současnosti. Momentální praxe těchto mimořádně
bohatých lidí na celém světě ovšem dokazuje, že bohatství ani zdaleka nepřinese
člověku to, po čem ve svém nitru touží, co jeho nitro potřebuje, aniž si to ten
člověk uvědomuje. Jestliže se běžný člověk pro něco rozhodne, po něčem zatouží
a začne si to opravdu moc přát, tak musí např. několik měsíců nebo i několik
roků šetřit. Nebo si musí leccos odepřít, nebo musí více pracovat. A tak jeho život je vlastně
zaplněn tou touhou, která jej motivuje pro další dny, pro další práci, aby
dosáhl svého dílčího cíle který před sebou vidí. Když jej pak konečně dosáhne, nějakou
dobu se z něj velmi těší. Ale zcela přirozeně se za určitou dobu objevuje další
nový motiv, který postupně docela přehluší to potěšení z věci již dosažené
(pokud její hodnota setrvává).
Bohatý člověk, který bez velké
námahy ihned má všechno, po čem zatouží, si mnohem dříve uvědomí, že to
uspokojení z dosažení materiálních hodnot je jen velmi krátkodobé. Majetný člověk,
se totiž nemusí příliš mnoho namáhat, aby dosáhl té které vytoužené věci, nebo nějakého
kýženého zážitku. A proto v jeho životě docela brzy může scházet právě ta motivace.
Ta doba mezi vznikem a zráním nějakého přání a mezi jeho splněním je tak
krátká, že vlastně život je pak naplněn takřka pouze těmi touhami. Jejich
naponění Jsou jen pomíjející zážitky, které nepřinesou člověku samotnému, jako
vnitřnímu samostatnému duševnímu subjektu, docela nic. A právě v tom je
tragédie lidí zaměřených především nebo snad pouze na majetek či na materiální
věci nebo na smyslové zážitky.
J. Vernon McGee