Ujištění o Boží lásce
Židům 12:5-13
Klíčové slovo v této části je
přísná výchova. Původní řecké slovo znamená něco jako „cvičení mladých".
Od mládenců se tehdy v Řecku očekávalo, že v gymnáziu budou pilně pracovat a
učit se, dokud nedosáhnou maturity. Byla to součást jejich přípravy na život v
dospělosti. Autor listu spatřuje v trápení a zkouškách křesťanského života
duchovní cvičení a káznění, které věřícímu člověku pomáhají k dospělosti
(udělat maturitu). Místo abychom se snažili životním těžkostem se vyhnout, měli
bychom se raději jimi nechat „pocvičit", abychom povyrostli (Žd 12:11).
Uprostřed utrpení je snadné si myslet, že Bůh nás nemá rád. Proto pisatel
podává tři důkazy o tom, že káznění a přísná výchova vychází z Otcova
milujícího srdce.
Písmo (v. 5.6)
Citát je z Přísloví 3:11-12.
Tento výrok čtenáři znali, ale patrně zapomněli. (Je to jeden ze smutných
důsledků toho, když člověk není ochotný slyšet Boží slovo; viz Žd 5:11-12).
Tento citát (Žd 12:5-6) je „exhortace", což doslova znamená
„povzbuzení". Protože zapomněli Slovo, přišli i o povzbuzení a už to téměř
chtěli vzdát.
Klíčová slova, která se zde
často objevují, jsou „syn", „děti", „synové". V Žd 12:5-8 se
vyskytují šestkrát. Vztahují se k dospělým synům a ne k malým dětem. Rodič,
který by opakovaně trestal nemluvně, by byla zrůda. Bůh s námi jedná jako s
dospělými syny, protože jsme byli adoptováni a postavení dospělých v jeho
rodině jsme dostali (viz Ř 8:14-18; Ga 4:1-7). Skutečnost, že nás Otec
vychovává a kázní dokazuje, že dospíváme. Je to prostředek a způsob, kterým můžeme
vyzrát ještě víc.
Boží výchova dokazuje, že nás
nebeský Otec miluje. Satan nás chce přivést k přesvědčení, že obtíže v životě
dokazují, že Bůh nás nemiluje, ale je to právě naopak. Bůh nás vychovává a
kázní někdy svým slovem, když nás napomene, nebo nás zastaví vnějšími okolnostmi.
Jindy svou lásku prokáže tak, že nás potrestá nějakým fyzickým utrpením. Ať
zakoušíme cokoli, můžeme si být jistí, že jeho vychovávající ruku vede jeho
milující srdce. Otec nechce, abychom zůstali dětmi v plénkách; chce, abychom
byli dospělí synové a dcery, které prověří odpovědnosti života.
Osobní zkušenost (v. 7-11)
Všichni jsme měli otce a pokud
tento otec správně plnil svoji úlohu, tak nás vychovával. Když je dítě
ponecháno samo sobě, vyroste z něj sobecký tyran. Pisatel klade důraz na to, že
otec vychovává jen své vlastní syny (Žd 12:7-8) a je to současně důkaz, že jsou
jeho dětmi. Možná se někdy chováme jako sousedovy děti, které by potřebovaly
dostat na zadek (naši sousedé si možná myslí totéž o těch našich), ale nemůžeme
to udělat. Boží výchova dokazuje, že jsme opravdu jeho dětmi!
Za své služby jsem potkal
lidi, kteří říkali, že jsou spaseni, ale z nějakého důvodu na sobě nikdy nezakusili
žádné výchovné prostředky. Když neposlechli, mysleli si, že z toho nějak vyvázli.
Kdybych se protivil Boží vůli a nedostavilo by se žádné milující káznění, pak
bych se měl ptát, jestli jsem vůbec spasen! Každé skutečné Boží dítě zakouší na
sobě jeho výchovu. Všichni ti, kteří prohlašují, že jsou spaseni, ale žádnou
výchovu nezakusili, nejsou nic jiného než padělky, nelegitimní děti.
Proč pozemští rodiče napravují
a usměrňují svoje děti? Aby jejich potomci si jich vážili a poslouchali je. To
je důvod, proč nás koriguje náš nebeský Otec: Chce, abychom si ho vážili a
podřizovali se jeho vůli. Z dítěte, které se nenaučí se podřizovat autoritě,
nebude nikdy užitečný, dospělý jedinec. Každé Boží dítě, které vzdoruje Boží
autoritě, je v nebezpečí smrti! „Nemáme mnohem více být poddáni tomu Otci,
který nám dává Ducha a život?" (Žd 12:9). Můžeme z toho nabýt dojem, že
když se nepodřídíme, nebudeme žít. „To je hřích k smrti" (1J 5,6).
Teď si můžeme dobře uvědomit,
jaká tato dvanáctá kapitola má vztah k pěti upozorněním listu Židům. Když se
křesťan odchyluje od Božího slova a začne sklouzávat zpátky, Otec ho začne
káznit, aby ho přivedl zpět k poslušnosti a respektování jeho vůle. (Kde
nedojde k tomuto káznění, dotyčná osoba není znovuzrozená). Uděláme nejlépe, když vezmeme vážně jeho slovo a
projevíme Boží bázeň. Bůh nás vychovává a vede tak, abychom z toho měli užitek
a rostli do jeho svaté povahy.
Požehnané výsledky (v. 11-13)
Žádné káznění není v tu chvíli
příjemné ani otci, ani jeho synu, ale přináší to užitek. Jsem si jistý, že jen
málo dětí věří svým rodičům, když řeknou: „Bolí mne to víc, než tebe".
Otec nemá žádnou radost, když musí svoje děti trestat, ale pozitivní výsledky
takové výchovy jsou důkazem jeho lásky.
Jaké to jsou užitky? Řekněme si aspoň
některé. Tak nejprve je to "ovoce pokoje a spravedlnosti". Místo aby
dítě pokračovalo v hříchu, bylo přivedeno dělat, co je správné. Ale nejen to:
místo války - pokoj. Se vzdorem je konec a dítě je opět v milujícím vztahu a
společenství s Otcem. Boží výchova leckdy přivede dítě i k bohatším duchovním
zkušenostem s Božím slovem, modlitbami, k přemýšlení nad Slovem, odvaha ke
svědectví atd. To všechno přináší i novou radost. Pavel to říká takto:
„spravedlnost, radost a pokoj v Duchu svatém" (Ř 14:17).
Jistě, důležité
je, jak se Boží dítě vyrovná s Boží výchovou. Může jí pohrdat nebo se i pod ní
hroutit (Žd 12:5), ale obojí je špatné. Měli bychom svou úctu k Otci projevit
tak, že se podřídíme jeho vůli (Žd 12:9) a svoji zkušenost využijeme ke svému
duchovnímu cvičení (Žd 12:11. 1Tm 4:7-8). Źidům 12:12-13 zní jako pokřik
trenéra na jeho tým! "Dodejte síly ochablým rukám, upevněte klesající
kolena" (Iz 35:3). „Sleduj stopy svých nohou! (Př 4:26) Všechny tvé cesty ať
jsou pevné". Příklad Božího Syna a ujištění o Boží lásce nás jistě
povzbuzuje, abychom vydrželi obtíže křesťanova zápasu. Ale je tu ještě třetí
zdroj povzbuzení.
Warren Wiersbe