Vzpomínám si, jak jsem byla
vyučována, že pro křesťana je jediným bezpečným místem “společenství jiných křesťanů”,
tj. scéna prosperující církve obklopená lidmi, kteří se oblékají stejným
stylem, mluví stejným jazykem, zpívají stejné písně a v otázkách křesťanství se
správně orientují. Říkali mi, že poušť je místem pro hříšníky, buřiče a
samotáře.
Říkali mi, že křesťané jsou
jako žhavé uhlíky, které si udrží svoji žhavost jen v těsné vzájemné blízkosti
na společném ohništi. Říkali mi, že pokud je jeden žhavý uhlík z Těla Kristova
odstraněn, nevyhnutelně časem vychladne a ztratí svoji křesťanskou víru. Musím
přiznat, že mi to tehdy znělo logicky. Tehdy jsem ještě nechápala, že Tělo
Kristovo není spojeno a stmelováno fyzickou blízkostí členů/údů, nýbrž Duchem
Božím; že mé členství v Těle Kristově znamená, že jsem z Jeho masa a Jeho kostí
nezávisle na docházce do církve; a že Bůh jako Pastýř je schopen udržet mne
jako svoji ovečku při životě i přes nepřítomnost jiných.
Avšak pak se stala hrozná věc.
Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že se nacházím právě na tom pustém
místě, v děsivé poušti! Jak jsem se jen mohla dostat do této nehostinné
oblasti, kde přebývají nepoučitelní duchovní recidivisté a odpadlíci
všeho druhu? To už je ovšem jiný příběh. Zatím k tomu řeknu jen to, že jsem
měla příliš mnoho otázek, které nikdo v bezpečné prosperující metropoli
křesťanství nechtěl slyšet, natož na ně odpovídat. Víte, o čem mluvím?
Někdy v té době jsem objevila
některé nejpozoruhodnější biblické postavy včetně samotného Krista, které mne
již dávno předešly do těchto drsných pustin. Poušť totiž byla nedílnou součástí
duchovního vývoje Abrahama, Mojžíše, Jozue, Davida, Eliáše, Jana Křtitele i
Pavla. Ale děti Izraele na poušti mi raději ani nepřipomínejte!
Poušť je místem vzácných
pokladů skrytých pod vyprahlým povrchem ... pokladů, které se jinde vyskytují
jen výjimečně. V poušti lze také získat moudrost, kterou nikdy nepoznají ti,
kdož nikdy nevkročili na její pusté stezky ani nezakusili, nepředvídatelnost
terénu. Jestli jste na poušti nikdy nebyli, nepohrdejte těmi, o nichž víte, že
tam přebývají.
Pokud opravdově hledají
Krista, učí se Jej poznávat na cestách, které jste vy dosud nepoznali. Všichni
ti, kdo Krista opravdově hledají a poznávají Jej v hlubinách Ducha, budou časem
z davu vypuzeni a vybídnuti, aby s Ním nějaký čas chodili po poušti. Mnozí
poté, co okusí bohaté obecenství s Kristem v poušti, se rozhodnou, že se již
nikdy nevrátí do velkoměstské atmosféry křesťanství s jeho hlavními názorovými
proudy.
Bydlet na poušti přijde draho.
Může nás to stát ztrátu vztahů, dobrého jména, kritiku a nepochopení od těch,
jejichž podpora a souhlas jsou pro nás důležité. Pobyt na poušti může také
znamenat úplnou samotu. Programy a struktury organizovaného náboženství, které
dříve uspokojovaly naši potřebu společenského života, jsou pro nás nadále už
nepřístupné. Život už se netočí podle časového harmonogramu místní církve. V
poušti je třeba se naučit, jak skutečně žít a chodit v Duchu, jinak tam člověk
dlouho nevydrží.
Takže sečteme-li všechny tyto
náklady, proč by se lidé měli vzdávat pohodlí a zdánlivého bezpečí spojeného s
běžnou rutinou církevního života. Odpověď je jednoduchá: je to Kristova láska,
která je k tomu zavazuje. Tito lidé prostě mezi čtyřmi zdmi církevní budovy,
ani v historických tradicích denominace, nenašli splynutí s Kristem, po němž
touží. Existují jistě i výjimky, ale většinou mnozí z těch, kdo jsou
pravidelnými návštěvníky bohoslužeb považováni za “nacházející se mimo
společenství”, prostě jen následují volání Ducha, aby vyšli ven a učili se od
Krista.
2. Část
Představ si, že po delší době
relativní anonymity by jsi se najednou stal duchovní celebritou. Největší
prorok v národě už veřejně potvrdil tvé povolání do služby, nebesa se otevřela
a zdá se, že na tobě spočinula nejvyšší Boží přízeň a je na tebe vyléváno mocné
pomazání Duchem svatým. Na shromáždění církve nebo na konferenci, kam jsi
přišel spolu s ostatními hledat Boží tvář, se pohledy přítomných svatých
otáčejí k tobě jako k tomu nově zjevenému mocnému Božímu služebníku. Konečně
nastal okamžik tvého uznání a přijetí! Cítíš v prstech zmocnění k službě, po
které jsi tak dlouho toužil. Atmosféra je nabita očekáváním. Je slyšet šepot:
“Co bude dělat? Bude nás uzdravovat? Bude konat zázraky? Stane se našim
vůdcem?” A teď se zeptej sebe sama. Měl by jsi tu pokoru, odvahu a odhodlání
prostě odejít, nevyužít nově otevřených příležitostí a nepodlehnout tlaku lidí
očekávajících od tebe pomoc ..... a to jen proto, abys mohl být, sám a neznámý,
v nehostinné pustině s Bohem?
Právě toto Pán Ježíš udělal. Když
už se zdálo, že se konečně “objevil”, připraven, ochoten a pomazán ke službě,
On to odmítl a odešel do pouště, takže Jej po mnoho dlouhých dní nikdo z lidí
nespatřil. Celý Izrael očekával svého Mesiáše, a Mesiáš se ukázal, ale dal jim
najevo, že ještě musí nějaký čas počkat.
Jednou z prvních věcí, která
je od nás na naší cestě do pouště vyžadována, je vzdát se schválení a uznání od
našich blízkých, především věřících, s nimiž jsme měli obecenství a kteří byli
našimi přáteli. Lidé nepochopí, proč potřebujeme být s Bohem sami. Někteří nás
obviní, že se “separujeme” od Těla, a to nás bude bolet.
Pán Ježíš však od nich neodešel v
záchvatu hněvu nebo pýchy. Podle Marka 1:12 to byl Duch Boží, který Jej vypudil
na poušť. Z verše vyplývá, že Pán Ježíš byl naléhavě puzen Duchem, aby se vzdálil z
místa, kde se momentálně nacházel a následoval Ducha do Judské pouště. Někteří
si budou moci jen stěží představit, že by nás Duch svatý mohl vést od zástupu
na pustá místa, což však svědčí o tom, že jejich pohled na Ducha svatého je
velmi omezený. Ovšem pokud to není Duch, kdo nás vede do pouště, raději tam
nechoďme.
V poušti byl Ježíšovým stálým
společníkem Duch svatý (L 4:1). Naučit se žít a chodit v Duchu Božím je životně
důležitou lekcí pro ty, kdo přebývají na poušti (G 5:25) Všechno, čemu jsme se
předtím naučili v náboženství vytvořeném člověkem, musí být důkladně
přezkoumáno pod pečlivým dohledem Ducha, takže co je tělesné a světské, musí
být odloženo a zůstává jen to, co je Duch a pravda. Co je ze stromu poznání
dobrého a zlého, musí být jako takové rozpoznáno a odmítnuto. Cílem Ducha je,
abychom nacházeli své uspokojení pouze v Kristu, který je naším stromem života.
Existuje obecně přijímaný
názor, že Pán Ježíš v poušti čelil jen třem pokušením. Avšak Matouš a Lukáš
zaznamenali, že Pán Ježíš byl nejdříve čtyřicet dní pokoušen satanem a v těch dnech
nic nejedl. Když ty dny uplynuly, vyhladověl. Tehdy, po čtyřiceti dnech, Jej
satan pokoušel, aby zmírnil svůj tělesný hlad tím, že promění kámen v chleba (L
4:2-4; Mat. 4:1-3).
Je zajímavé, že v posledních
třech pokušeních se satan zaměřil nejdříve na jídlo. 1 J 2:16 popisuje tři
druhy hlavních pokušení, jimž lidstvo podléhá: žádost těla, žádost očí a pýcha
života. Pávě těmto třem pokušením neodolali v ráji Adam a Eva, když pojedli ze
stromu poznání dobrého a zlého, protože o stromu bylo řečeno, že je dobrý k
jídlu (žádost těla), lákavý na pohled (žádost očí) a žádoucí k nabytí
rozumnosti (pýcha života) (1M 3:6). Satan vychytrale upozorňuje na Ježíšovu
potřebu přijímat potravu tím, že zdůrazňuje Jeho fyzický hlad. Pán Ježíš mu
odporuje citátem ze zákona, protože satan je zákonický a nic nechápe o milosti
a pravdě, že větší a důležitější potřebou člověka je přijímat duchovní potravu.
Existuje duchovní hlad po
hlubších záležitostech Krista, který může být uspokojen pouze v samotě na
poušti. Když nemáme k dispozici žádné náboženské rekvizity, programy a tradice,
které by utěšily naši duši, ale nikdy nemohou naplnit naše duchovní potřeby,
uvědomíme si svůj hlad. Kdysi jsme se cítili plni Krista, ale nyní zjišťujeme,
že tehdy jsme se živili jen mlékem a sladkými kašičkami. Nyní toužíme jen po
pravém chlebu z nebe. Poznáváme Krista, který je našim duchovním pokrmem a
nápojem, jak to zaslíbil (J 6:53-58).
Satan se také pokoušel zpochybnit
Ježíšovu identitu. “Ježíši, kdo si myslíš, že jsi? Syn Boží? Skutečně? Tak to
dokaž. Udělej zázrak a já ti uvěřím.” Ale Pán Ježíš nepotřeboval nikomu, žádnému
člověku ani padlému andělu dokazovat, kdo je Jeho Otec.
V poušti konečně zjistíme, kým
jsme. Jistě jsi slyšel mnoho kázání o svém postavení v Kristu, jak s Ním
kralovat a účastnil se podobných motivačních školení. Přečetl jsi všechny možné
knihy, poslouchal cédéčka, zpíval všechny možné písně, prohlašoval a dělal jsi
všechno možné, abys myslel a jednal jako Boží dítě, a přece pořád něco chybělo.
Je snadné věřit, že jsi synem Božím ve shromáždění plném chval, uctívání a
přesvědčivého kázání, ale kým jsi, až utichne hudba a lidé se rozejdou? Jsi
skutečně přesvědčen, že jsi dítětem Božím se vším, co z toho vyplývá?
Poušť otestuje tvoji duchovní
zralost. Tam jsi jen ty a Bůh a hlas, který stále naléhá: UČIŇ něco, čím
dokážeš, že jsi tím, co o sobě říkáš. Na druhé straně, pobyt v poušti vede k
tomu, že přestaneš činit a začneš být. Falešná identita, kterou jsi nacházel v
neustálých aktivitách organizovaného náboženství, musí být v poušti položena na
oltář a ty budeš stát nahý před Bohem, již zcela prost svých děl, titulů a
pozic.
Tam se naučíme, co to znamená
být oblečen do spravedlnosti vykoupené Jeho krví, bez čehokoli přidaného k
tomuto šatu spravedlnosti. Tam najdeme svoji pravou identitu spočívající ve
skutečnosti, že ještě před ustanovením světa o nás Otec věděl, choval v srdci a
povolal nás do své náruče. Tam konečně uvidíme, na co jsme dříve naráželi, že
naše identita jako dětí Božích není a nikdy ani nezáležela na tom, kdo jsme.
Záleží jen na tom, kdo je On. Tady se naše já začíná ztrácet a my se nacházíme
(zjišťujeme, že jsme) v Kristu.
3. Část
Když byl Ježíš po svém křtu v
Jordánu veden do pouště, byl plný Ducha Božího (L 4:1).
O mnoho dní později se vrátil z pouště do Galileje, tentokrát již v moci
Ducha (L 4:14).
V poušti se stalo něco, co Pána Ježíše zmocnilo, aby lépe slyšel, poslouchal a pohyboval se v úplném souladu s
Duchem svatým. Později řekl, že „Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině
to,co vidí dělat Otce. Cokoli dělá On, to podobně dělá i Syn …“ (J 5:19). Zkušenosti z pouště byly nástrojem, který Jej uschopnil žít a
chodit svatě v Duchu Božím. Písma zaznamenávají, že Pán Ježíš často, když byl pod
nátlakem zástupů, se vracel do pouště (L 5:16; Mk 1:35; Mk
6:32).(Lukáš-Marek-Marek) Poušť pro Ježíše nebyla zapovězenou pustinou,
ale útočištěm, kde měl intimní obecenství s Otcem.
Jedna věc je žít v Duchu, ale
zcela jiná věc je chodit v Duchu (následovat Ducha, být Duchem řízen) (G
5:25). V poušti nejsou ukazatele, turistické
mapy ani houfy lidí, které by nám mohly posloužit k orientaci. V nejlepším
případě občas narazíme na stopy těch, kdo tudy šli před námi. Vůbec nejdůležitější
je, abychom se naučili naladit své uši na tichý hlas Ducha, který nás bude
učit, co vlastně znamená chodit s Bohem a dělat jen to, co vidíme a slyšíme od
Něho. I když do pouště můžeme vejít plni Ducha, musíme se tam naučit chodit v
Duchu.
Jak jsme viděli ve 2. části
tohoto seriálu, satan v zahradě Eden soustředil své pokušitelské schopnosti na
to, aby úspěšně zmanipuloval první lidi útokem na tři věci: na žádost těla,
žádost očí a pýchu života (1J 2:16). Když
zklamal plán A, kterým Ježíše pokoušel, aby proměnil kameny v chleby (žádost
očí), satan přešel na plán B.
Potom ho ďábel vyvedl na
vysokou horu a ukázal mu v jednom okamžiku všechna království světa. Ďábel mu
řekl: "Dám ti všechnu tuto moc a slávu těchto království, neboť byla
předána mně a já ji dávám, komu chci. Pokloníš-li se tedy přede mnou, bude
všechno tvoje." (L 4:5-7).
Co je touto vysokou horou, ze
které satan ukázal Pánu Ježíši království světa? Je to hora zvaná já, neukřižovaná
tělesná nátura lidstva. Stručně řečeno, je to žádost těla. Rozsáhlá království,
která Pánu Ježíši ukázal, jsou ve skutečnosti falešné (nesprávné, nepravdivé,
proradné) systémy, které člověk kolem sebe po vyhnání z ráje vybudoval. Lidstvo
se marně snažilo nahradit to, co bylo ztraceno pádem v ráji, budováním
nesčetných ošidných království, jejichž cílem byla ovládnutí a podmanění
člověka. Máme království zvané bankovnictví, vláda, armáda, školství, zábava,
volný čas, kariéra, náboženství a tisíce dalších, které nás všude obklopují.
Lidstvo nyní ve své většině těmto královstvím zcela důvěřuje a věří, že Boha
nepotřebuje. Bible nazývá tato nesčetná království Babylon (Zj. 11:15; 17:5).
Povšimněte si, že v tomto
okamžiku satan nezpochybňuje renomé Pána Ježíše jako Syna Božího. Chce jen
malý kompromis … totiž takový kompromis, kdy člověk vezme něco, co právem patří
Bohu, a dá to někomu nebo něčemu jinému. Když satan dostane to, co je Boží, je
tím uctíván.
Ježíš mu však odpověděl:
"Odejdi ode mě, Satane! Vždyť je napsáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět
a jemu jedinému budeš sloužit.'" (L 4:8).
Ve své odpovědi Pán Ježíš položil
prostou a základní pravdu: při uctívání je rozhodující, komu sloužíme. Není
pochyb o tom, že jako údy Těla Kristova jsme povoláni k tomu, abychom sloužili
jeden druhému. Pokud však tato služba nevyplývá přímo z uctívání Krista,
je to jen lidské tělo oblečené do náboženského šatu. Mnohé "služby", které se konají v organizovaném křesťanství, jsou prostě jen zbožňováním člověka a jeho království, které je zakořeněno ve staré přirozenosti člověka. Proč se v dějinách křesťanství vyskytly (a pokračuje
to i v současnosti) spousty těch, kdo slepě následovali, sloužili a finančně
podporovali falešné vedoucí, kteří je klamali a špatně s nimi zacházeli? Protože
tito křesťané slouží takovým vedoucím z pozice své vlastní tělesnosti.
Věří, že poslouchají Krista,
ale místo toho uctívají tělesnost člověka, a to jak vlastní, tak tělesnost
těch, jimž slouží. Slovo Boží je možné žít jen skrze Ducha Božího, jenž chce
vždy vyvyšovat jen Krista. Pokud nesloužíme jeden druhému na základě
hlubokého poznání Krista, oddáváme se žádosti těla bez ohledu na to, jak
zbožnými a svatými se zdáme být.
Satan od už začátku usiloval o to, aby mu
lidstvo sloužilo, protože on ví, že služba je (rovná se) uctívání. Pánu Ježíši
byla satanem nabídnuta nepředstavitelná moc (autorita) na zemi. Mnoho
mužů a žen během celých dějin dychtilo po takové moci a snažili se ji za každou
cenu dosáhnout. Získání moci, uznání, bohatství a slávy tohoto světa se někomu
může dokonce jevit jako odměna od Boha. Avšak dohled nad královstvími světa
vykonává v současné době náš nepřítel, který tato království rozděluje jen těm,
kdo jsou ochotní ho uctívat. Odmítnutím kompromisu si Pán Ježíš zvolil cestu kříže.
Na poušti budeme i my konfrontování s královstvími těla, jimž jsme dovolili,
aby se vytvořily (byly vybudovány) uvnitř nás. Každé z těchto království
nám musí být ukázáno (odhaleno). Duchem a s Jeho pomocí se s
ním musíme utkat, vykořenit ho a svrhnout. Tento postup je pro náš pobyt
(zkušenosti) na poušti životně důležitý. V metropoli organizovaného
náboženství nás učili sloužit království denominace, tradic, zákona a strachu z
lidí. Ale poušť je o tom, jak přejít z království světa do Království Božího.
Na
poušti je život staré přirozenosti zapírán a přestane být krmen: to, co ho dříve živilo,
je odstraněno. Zvyšuje se naše závislost na obecenství s Duchem, intimním
vztahu s Ženichem a na splynutí s Otcem. Tento “pokrm, který vy neznáte”,
o němž Pán Ježíš mluvil ke svým učedníkům (J 4:31-32), se nyní stane i naším
pokrmem a živobytím. K naší radosti zjistíme, že sloužit Bohu je (rovná se) pro
Něho žít, nikoliv pro Něho pracovat.
Největším nepřítelem Nevěsty nemusí být
to, co o tom soudíme my. Není to pronásledování, protože pronásledování nevěstu
čistí, posiluje, a tím ji proměňuje v přemožitele. Není to ani hřích,
protože hřích byl přemožen (Ř 8:2,3.) Jejím
největším nepřítelem je kompromis, ty malé každodenní kompromisy v
záležitostech týkajících se pravdy, počestnosti, milosti a spravedlnosti, které
možná zůstaly okolím nepovšimnuty. Nikdo nemá rád flirtující nevěstu -
kromě toho, kdo s ní flirtuje. Každý malý kompromis, kdy nejsou ctěny hodnoty
Božího Království, je duchovním flirtem se světem.
V poušti jsme ponořeni do
hodnotového systému Božího Království, kde služba rtů a dvojité normy falešného
náboženství neobstojí (neprojdou zkouškou). Zde, kde Kristus je vším, se učíme
toužit po tom a vážit si jen toho, po čem touží a čeho si váží On. Budeme
se snažit být spravedliví, protože On je naše spravedlnost; budeme milovat
pravdu a spravedlnost, protože On je spravedlivý a pravdivý. A žádná z
těchto ctností neponese typické znaky náboženských skutků, nýbrž poplyne
svobodně a neomezeně s tím, jak se budeme učit nejen žít v Duchu, ale také
chodit v Duchu. Žádost těla může být překonána jen když se naučíme chodit
v moci a síle Božího Ducha (G. 5:16). Ve
4. části Lekcí z pouště, budeme pokračovat v následování Pána Ježíše na Jeho
putováni pouští, abychom byli lépe připraveni na to, co nás tam čeká!
4. Část.
V poušti není nic, co by
vytvořil člověk. Všechno, čeho je tam třeba k přežití, poskytuje Bůh. Na svém
putování pouští se Pán Ježíš ukrýval v jeskyních nebo v četných skalnatých
výklencích nacházejících se pod skalními převisy. Občerstvoval se z pramínků
vody, které tu a tam prosakovaly na povrch vyschlého terénu. Někdy se na své
cestě setkal s kočujícími pastevci stád, kteří bydleli ve stanech na poušti,
která byla jejich domovem. Jak někdo moudře poznamenal, ne všichni, kdo se
toulají (bloudí), jsou ztraceni.
Jak jsme již uvedli, satan ve
svých třech pokušeních vytáhl proti Pánu Ježíši dva trumfy: žádost očí a žádost
těla. Pán Ježíš každému z nich odolal. Když satan pochopil, že Ježíš se od Božího
Slova nenechá odchýlit, přestrojil se do zbožnosti a poprvé na Ježíše zaútočí
citátem z Písma:
“Pak ho ďábel přivedl do
Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni
se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘
a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“(L 4,9-11)
Na to mu Ježíš mu odpověděl:
„Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“ (L 4,12)
O co tady šlo? Stěžejní pro
naše porozumění je místo, kde tento slovní souboj proběhl. Satan Pána Ježíše přivedl
na vrcholek, tj. na nejvyšší bod chrámu v Jeruzalémě. Právě odtud Pána Ježíše vyzval,
aby dokázal že je Boží Syn tím, že se vrhne dolů a bude důvěřovat Bohu, že Jej
zachrání.
Chrám v Jeruzalémě byl pýchou
celého Izraele. Systém obřadů a obětí prováděných v chrámu byl hluboce
zakořeněn v židovském způsobu života a více než cokoliv jiného byl pro židovské
dějiny a kulturu charakteristický. Když pak o něco později někteří z Ježíšových
učedníků nadšeně poukazovali na velikost chrámových budov, na Pána Ježíše to
neudělalo žádný velký dojem (Mr 13:1,2). Z mimořádně vysokého vrcholku chrámu
se otevíral za městskými zdmi pohled na hluboké údolí podél potoka Kidron.
Někteří bibličtí učenci se domnívají, že výškový rozdíl mohl být až 213 m.
Historik Josefus Flavius popisuje vzdálenost mezi vrcholkem chrámu a údolím pod
ním následovně:
“ ... údolí bylo tak hluboké,
že shora nebylo možno dohlédnout jeho dna .... při pohledu dolů .... by člověk
z té hrozné hloubky dostal závrať.” (Židovské starožitnosti, kniha 15, kap.
11.5)
Vrcholek chrámu byl také znám
jako “místo troubení”. Z tohoto nejvyššího místa chrámu, odkud kněz vyhlížel
rozbřesk a pak troubil na troubu, aby signalizoval začátek denních činností,
které začínaly ranní obětí. Vrcholek chrámu byl snadno viditelný z mnoha částí
Jeruzaléma, a Židé věřili, že Mesiáš se Izraeli zjeví právě z této nejvyšší
části chrámu (viz Ml 3,1).
Satan tím v podstatě chtěl
říci: ”Ovšemže jsi Ježíš, Boží Syn. To vím. Ale měli by se to dovědět i všichni
ostatní, což by šlo zajistit tím, že bys to veřejně předvedl velkolepým
způsobem. Pokud se vrhneš dolů a zázračně přežiješ, každý člověk v Jeruzalémě i
mimo Jeruzalém uslyší, že nastal den tvého dlouho očekávaného příchodu.
Okamžitě se staneš celebritou. Tvé mesiášství bude veřejně ohlašováno po celém
Izraeli. Budeš mít tolik následovníků, že je ani nebudeš schopen spočítat. A
nemusíš se vůbec obávat nějakého fyzického zákona zemské přitažlivosti, protože
víš, že Boží neomylné Slovo tě nikdy nenechá na holičkách. Jdi směle do toho!“
Pán Ježíš porozuměl, že satan
chce, aby pokoušel Boha. Můžeš si být jist, že pokud tě satan nemůže přimět k
tomu, abys ignoroval Boží Slovo, bude se snažit tě přesvědčit, že Bůh potřebuje
tvoji pomoc. Jestliže budeš tímto směrem pokračovat, brzy se ocitneš na místě
řidiče, zatímco Bůh pojede s tebou na sedadle spolujezdce jen jako pasažér. Pán Ježíš znal a respektoval svého Otce příliš dobře na to, než aby Jej požádal,
aby projevil své schopnosti. Pán Ježíš svého Otce nikdy nepokoušel.
Povšimněte si, že satan je
schopen Boží Slovo nanejvýš jen citovat. Může Boží Slovo jen citovat bez
jakékoliv inspirace,protože nestojí v pravdě a pravda v něm není (J 8,44).
Jedna z nejcennějších věcí, kterou se v poušti můžeme naučit, je nový způsob slyšení
a přijímání Slova. Boží Slovo je daleko víc než jen morální instrukce.
Především je to živé zjevení lidskému duchu. Mnozí, ať už uvnitř nebo vně
křesťanství, umějí citovat Boží Slovo, ale jen ti, kdo chodí s Kristem, mohou
vyslovovat Boží Slovo v autoritě jako nespornou pravdu.
Výslovným záměrem Ducha je
uvádět nás do veškeré pravdy, a je to právě Kristus, který je VEŠKEROU pravdou
(J 16,13). Duch má potěšení, když nám může průběžně zjevovat Krista, jednu
vrstvu za vrstvou, od slávy k slávě. Může to dělat právě zde, v poušti, kde
není omezován vůlí člověka. Různé denominace a proudy organizovaného
křesťanství nám prezentují neúplného Krista, zdůrazňujíce ten či onen aspekt
Jeho charakteru a zlehčujíce nebo popírajíce jeho další stránky. Zde v poušti
začínáme vidět nesmírnost Krista v Jeho plnosti. Dřívější způsoby uvažování,
které byly často budovány po dlouhá léta, musí být zbourány, aby se otevřela
cesta Kristu, jehož plnost je nad jakékoliv naše představy vyšší, širší a
hlubší. Omezený Kristus, jak jsme Jej znali dříve, ustoupí Kristu, který
naplňuje všechno ve všem.
Shledávám zajímavým, že když
satan tak zbožně citoval Pánu Ježíši Písmo, s návěštím “je psáno”, Ježíš mu
neodpověděl “je psáno”, nýbrž “je řečeno”. Dále je zaznamenáno, že satan Pána Ježíše
opustil a čekal na další příležitost (L 4,12-13). Zde totiž rhema jakožto Boží
Slovo naplněné Duchem (tj.Slovo vycházející z Božích úst), vyslovené Pánem Ježíšem
jakožto žijícím logosem (tj. živoucí sbírkou) Božího Slova, kárá padlého
anděla. Není divu, že satan odtud rychle zmizel.
Chrám reprezentuje náboženství
těla, zatímco pýcha života se přestrojuje (vydává za) svatost. Byla to právě
pýcha života, která nakonec polapila do pasti a podmanila první lidi v rajské
zahradě, poté co žena viděla, že zakázané ovoce je “žádoucí k nabytí rozumu”
(1M 3,6). Moudrost, kterou přijali, nebyla Boží moudrost, ale falešná moudrost
světa (1K. 1,19-20; 2,5; 2,7; 2,13; 3,19).
Každá vysoká a vznešená věc,
která se povyšuje nad známost Krista, má kořeny v moudrosti (či pýše) tohoto
světa. Historie podává svědectví o tom, že kdykoliv se pýcha a lidské náboženství spojí, výsledkem je útlak a duchovní smrt. V člověkem vytvořeném
chrámovém systému organizovaného křesťanství nachází lidská pýcha maskovaná za
spiritualitu až příliš často vlídné přijetí a je jí dovoleno prosperovat.
Ovocem je pak mělké kompromisní křesťanství zcela postrádající moc k proměně
lidské duše. Za satanovou výzvou, aby Pán Ježíš skočil z vrcholu chrámu dolů, byla
snaha svést Pána Ježíše k projevení pýchy nad svým duchovním renomé a kreditem.
V poušti dostane pýcha života
smrtelnou ránu. V poušti se také naučíme, že duchovní boj není o tom, kdo jsme
my, nýbrž o tom, že zůstaneme stát, zatím co Bůh prokáže, kým je On.
Každý chrám postavený člověkem
má svůj vrchol. Chrámový systém s jeho důrazem na hierarchii, zákon, tradici a
historii stále poskytuje mužům a ženám perfektní prostředí k tomu, aby mohli
pyšně předvádět své duchovní renomé. Super slavní "apoštolé" a "proroci" vytrubují
svá poselství z výšin, zatím co masy lidí shromážděných dole naslouchají jejich
nejnovějšímu “slovu zjevení“. Tím často bývá sdělení: “těchto výšin můžeš
dosáhnou také prostě tím, že si zakoupíš moji knihu, budeš postupovat podle
mého plánu, podporovat moji misii” atd. Vedoucí mega církví hodnotí svoji
úspěšnost podle velikosti svých stavebních projektů nebo účinnosti marketingové
strategie. Všude jsou lidé v jednom kole, aby zajistili, že život chrámu bude
nadále bez přerušení pokračovat tak, jak až doposud vždy pokračoval. Atmosféra
chrámu svádí k sebechvále.
V poušti nejsou žádné chrámy
postavené lidskou rukou, ani žádné skvělé příležitosti k usazení se na vrcholku
chrámu. Chrám, ve kterém přebývá Bůh a který je lidským okem neviditelný, je
postaven v Duchu z živých kamenů. Zjistíme, že má zcela jinou atmosféru, než na
jakou jsme byli dříve zvyklí. Jediný způsob, jak v poušti dosáhnout povýšení,
je ponížit se. Kříž je zde denní realitou, nikoliv historickou událostí. V
poušti se mění i naše touhy. Zatímco dříve jsme se snažili napodobovat v
duchovní službě naše oblíbené vedoucí, nyní se radujeme z toho, že se můžeme
menšit a Kristus může růst (J. 3,30).
V činorodé metropoli
organizovaného křesťanství se život soustředí kolem chrámu a jeho aktivit. V
prázdnotě pouště se Kristus sám stává naším životem a my se stáváme Jeho
chrámem.
V poušti je odhalena skutečná
podoba našeho falešného, lidského náboženství, a jsme zde postaveni před zásadní volbu.
Buď můžeme dát souhlas k tomu, že zemřeme žádosti očí, žádosti těla a pýše
života, nebo se můžeme vrátit k důvěrně známému, pohodlnému a uklidňujícímu
způsobu chrámového provozu, kde taková dramatická rozhodnutí nejsou vůbec na
programu.
Tolik tedy o poušti. Kříž je
možno jasně vidět z kteréhokoliv místa.
Autor: Cheryl McGrath
Zdroj: https://breadforthebride.com/category/lessons-from-the-wilderness-series/
Autor: Cheryl McGrath
Zdroj: https://breadforthebride.com/category/lessons-from-the-wilderness-series/