Ježíš jí odpověděl:
"Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil
vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v
něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Jan 4:13-14)
Ve slibu Pána Ježíše nejde o
vodu z Jákobovy studny. Vůbec mu nejde o vodu jako součást přírodního
prostředí. Ta je v Izraeli vzácná, ale duchovní voda, zdroj duchovního života,
je i tam ještě vzácnější. Pán Ježíš mluví o uspokojení potřeb lidské duše.
Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." (Jan 4:15)
Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." (Jan 4:15)
Žena stále nerozumí. Hluboko v
jejím srdci je touha po duchovním naplnění, dobře cítí, jak moc tu zvláštní
vodu potřebuje, ale její představy se nedokážou odpoutat od známého hmotného
světa. Pán Ježíš musí začít z úplně jiné strany.
Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej
svého muže a přijď sem!" (Jan 4:15)
Co je nejvlastnější překážkou,
která ženě uzavírá přístup k vodě života? Vždyť její dárce sedí před ní, proč
nemůže pochopit?
Brání jí její vlastní vědomí.
Dobře cítí prázdnotu ve svém srdci, ale neuvědomuje si ji zřetelně. Ví, že jí
něco chybí, ale zatím si nedokáže přiznat svou vinu, svůj hřích. Zatím setrvává
v iluzi o svém skutečném duchovní stavu. Možná ne vědomě, možná o tom prostě
nikdy nepřemýšlela, ale výsledek je i tak stejný. Nepřiznané viny jsou hradbou,
stojící mezi člověkem a Bohem. Pán Ježíš se proto dotýká nejcitlivější oblasti
jejího života.
Žena mu odpověděla:
"Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že
nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž (manžel). To
jsi řekla pravdu." (Jan 4:17-18)
Na otázku Pána Ježíše
odpověděla přesně. Měla pět mužů, ale ani ten, se kterým žije, není její. Žije
v cizoložství. Hlavním důvodem, proč nebyla oblíbena místními ženami, byl ten,
že byla až příliš oblíbena mezi muži toho města.
Setkání s živým Kristem vždycky vyvolává
pocit viny. Proč? Protože tváří v tvář Pánu Ježíši vychází najevo pravda.
Člověk poznává svůj hřích a svou ztracenost. Je to velmi pravdivý pocit, člověk
je skutečně ztracen ve svém hříchu. Je jen Boží milostí, že nás v této situaci
nenechává bez pomoci.
K Pánu Ježíši Kristu se nedá přijít s tím, že si svůj hřích schováme pro sebe. Hřích je tím větší překážkou pro kontakt s Pánem Bohem, čím méně se o něm mluví. Je to vnitřní překážka, která skrytě zabíjí vztahy. Chceme-li se skutečně setkat s Kristem, musíme s ním nejprve mluvit o svém hříchu.
Pán Ježíš ženě ukázal na její
problém a téma rozhovoru se náhle mění.
Žena mu řekla: "Pane,
vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte,
že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" (J 4:19-20)
Žena najednou mění téma
rozhovoru. Chce uhnout od tématu hříchu? Náš učitel se domnívá, že ano. Nebylo
by se co divit, ani nám není hovor o hříchu příliš příjemný. Jakmile cítíme, že
se kázání obrací proti nám osobně, přestává se nám líbit. Když mluvit o hříchu,
tak leda o hříchu Moábců před čtyřmi tisíci let, ale o našem vlastním hříchu?
To by se přece nehodilo! Vernon McGee říká, že většina formální povrchnosti v
našich církvích je vlastně jen takovou zástěrkou hříchu. Zvykli jsme si na
pokrytectví a na kompromisy se zlem. Odmítáme se proti němu rázně postavit a
biblickým textům, které o hříchu mluví jasně, se raději vyhýbáme.
Pán Bůh se ale otázce osobního
hříchu nikdy nevyhýbá. Vždycky ji otevře, protože ona je paradoxně klíčem,
otevírajícím dveře k Božímu trůnu.
Vernon McGee