Proto, jak říká Duch svatý:
'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatrvzujte svá srdce ve
vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali
důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky.
Když se vrátím k pohledu na
Izrael a na jeho cestu pouští do zaslíbené země, musím konstatovat, že celý ten
jejich příběh je v podstatě dost děsivý. Izraelci věřili dost na to,
aby vyšli z Egypta. Situace izraelských otroků v Egyptě byla natolik tíživá,
natolik beznadějná, že přijali Hospodinovu nabídku vysvobození. A hned na to viděli
Hospodinovy mocné činy. Ano, věřili dost na to, aby
vyšli z Egypta, ale nevěřili už dost na to, aby došli do zaslíbené země. Pod
vedením Jozua tam vešla až další generace.
Jako pokračování našich úvah o
Izraelcích a o jejich postoji k Božímu vedení a k Božímu slovu, které jim bylo
zprostředkováno skrze Mojžíše, nám náš učitel připomíná, že v nějakém průmětu
těchto Starozákonních příběhů do života Božích dětí, se země Kanán spojuje s
odchodem do nebe.
My jsme spojeni se živým
Kristem a to je jediný způsob, jak se můžeme dostat do země Kanán. Zanedlouho zjistíme, že existuje věčné odpočinutí a to nám Pán Ježiš Kristus
dává. Ale otázka dnes zní: Vstoupil jsi do odpočinutí věřících, kterému se mohou
těšit na této zemi? Jsi radostný křesťan?
Jde tu především a nade vše o
živé obecenství s Pánem. A to se uskutečňuje nikoli jen na základě našich
pocitů, které bychom si různým způsobem mohli navodit ať už v kolektivu
jásajících zpěváků nebo třeba jen sami, ale důležitá součást toho obecenství s
Pánem každého jednotlivého věřícího je kromě modlitby Boží Slovo!
Jak mnoho věřících opravdu
studuje Bibli? Epištola Židum nám chce ukázat, že Boží slovo je mocné a
aktuální. Dokonce je tu odkaz, že to Boží Slovo je sám Pán Ježiš Kristus, i
když je tu přirozně odkaz také na Písmo, na psané Boží Slovo. Proto jediný
způsob, jak můžeme vnitřně zůstat v těsné blízkosti svého Pána, v těsném
spojení s ním, s jeho myšlenkami, je zůstat v těsné blízkosti Božího Slova.
Bez tohoto osobního srdečného
zaujetí Boží Slovem a úzkého osobního obecenství s Pánem je členství v jakékoli
církvi jen jako tažení jha, jako daňová povinnost nebo třeba daňová
dobrovolnost, chcete-li, jako vykonávání určitých věcí, které se mají, které
jsou pokládány za dobré. Všechno je povinnost, nebo v lepším případě se to
všechno "má dělat", namísto toho, aby šlo o srdečnou lásku k Pánu
Ježiši Kristu.
Židům 3:10
Jejich srdce stále bloudí,
dodnes mé cesty nepoznali.
Jejich srdce bloudí! Není tu
zmínka o mysli, o logice, o vědomí, ale o srdci, které bloudí. Tuhle myšlenku
si, prosím, chvíli podržte v paměti. Ta generace Izraelců, kteří vyšli z
Egypta, je tu citována hebrejským věřícím jako výstraha, aby neopakovali chyby
svých praotců! Bylo tu nebezpečí, že propadnou do stejných postojů, nebezpečí,
že také oni po poznání pravdy budou bloudit svým srdcem, přestože budou mít
veliké poznání!
Jako důsledek jejich postojů
tu už v textu 95 žalmu i v citaci, kterou máme zde v liste židum, znělo
dosti příkré Hospodinovo slovo:
Židům 3:11
Ve svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého
odpočinutí!'
Tato slova Bůh vyslovil kvůli
nevěře celé generace, která sice vyšla z Egypta, ale odmítla Hospodinu
důvěřovat a Hospodina poslouchat v praktických věcech. Příteli, pokud po
přijetí Pána Ježiše Krista jako Spasitele nebudeš s ním také dále každý den ve
víře chodit, pokud mu neoddáš celý svůj život, pak neokusíš to pravé zaslíbené
odpočinutí Páně. Pak neokusíš tu zaslíbenou zemi spočívající v těsném, trvalém
a radostném obecenství s ním.
Kolik křesťanů dnes duchovně
žije v poušti, přestože už dávno mohli vejít do zaslíbené země radostného a
plodného obecenství s Pánem, Rozvíjí svou aplikaci náš učitel. Poušť je místem,
kde není odpočinek, je to místo bezcílnosti, místo úzkosti. Zaslíbená země
obecenství lásky s Pánem, je přístupná každému, kdo vyšel z Egypta, ale vstup
do ní je možný pouze skrze víru, skrze důvěru a poslušnost Božímu Slovu.
Židům 3:12
Dejte si pozor, bratří, aby
někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha.
Je možné, aby se tohle
vztahovalo na věřícího, na znovuzrozené Boží dítě? Je důležité si uvědomit zásadní princip, že Pán Bůh se
nemůže smířit s hříchem. Když se vrátíme ke kontextu chování Izraele na poušti,
jak jsme o tom trochu blíže uvažovali posledně, vyvstane otázka: Proč se
Hospodin na poušti hněval na svůj lid? Pro jejich hříchy, řeknete asi správně.
Ano, pro jejich hříchy. Ale pro jaké? Pro vraždu? Pro krádež? Pro lhaní? Pro
jaký hřích?
Přátelé, Izraelci Hospodinu
nedůvěřovali a to byl ten nejhorší hřích. Nevěra, nebo mírumilovněji řečeno,
nedůvěra Bohu je hřích! A je to zásadní hřích, který člověka odděluje od
spojení s Bohem. A Jan píše velmi nepříjemně slovo, které obyčejně vztahujeme
na nevěřící lidi: Kdo nevěří Bohu, dělá z něho
lháře. (1 Jan 5:10). Ale neplatí tohle slovo
obecně? Neplatí rovnocenně taky o Božím lidu, o Božích dětech?
Židům 3:13
Naopak, povzbuzujme se
navzájem den co den, dokud ještě trvá ono 'dnes', aby se nikdo z vás oklamán
hříchem neopozdil, nezatvrdil.
Tohle potřebujeme všichni,
povzbuzovat se navzájem ve víře, případně také, když je to nezbytné, jeden druhého
napomínat, sloužit si v utvrzování víry, důvěry Pánu a jeho slovu.
"..aby nikdo z vás nebyl oklamán
hříchem.."
Ačkoli je to slovo adresováno
nejprve věřícím kvůli zatvrzelosti, oklamání hříchem, je to myšlenka, která má
co říci také nevěřícím lidem. Mnozí nevěřící lidé jsou oklamáni hříchem, svou
nevěrou, svou slepou oddaností různým věcem mimo Boha, mimo Boží Slovo. Což,
nutno upozornit, může být třeba i různé náboženství, které vlastně spojení s
Bohem jako takovým nezprostřekovává, protože Boží Slovo nahrazuje svými
vlastními obřady a pod.
Vernon McGee