„Miluje-li kdo svět, není
láska Otcova v něm“ (1J 2,15). Světáckost není ani tak věc aktivity, jako postoje.
Křesťan se nemusí účastnit pochybných světských programů a míst a přitom může
stále tento svět milovat, protože světáckost je záležitost srdce. Křesťan může
natolik milovat svět a jeho věci, že nebude milovat Otce.
Světskost neovlivňuje jen vaši
lásku k Bohu; působí i na váš postoj k Boží vůli. „Svět pomíjí i jeho chtivost,
ale kdo činí vůli Boží, zůstává na věky“ (1J 2,17).
Konat Boží vůli je radost pro
ty, kdo žijí v Boží lásce. „Jestli mne milujete, dodržujte má přikázání“. Když
však věřící člověk ztrácí potěšení z Otcovy lásky, je pro něho těžké se jeho vůli
podřizovat.
Když tyto dva faktory sloučíme,
dostaneme praktickou definici světskosti či světáctví: Cokoli v životě věřícího
člověka způsobuje, že ztrácí svou radost z Otcovy lásky nebo touhu dělat to, co
je jeho vůlí, je světské a je třeba se tomu vyhýbat. Reakce na Otcovu lásku
(váš osobní duchovní život) a jednání podle Otcovy vůle (vaše denní chování) –
to dvojí je testem světskosti.
Mnoho věci v tomto světě jsou
zaručeně špatné a Boží slovo je označuje jako hříchy. Je špatné lhát a krást
(Ef 4,25.28). Sexuální hříchy jsou špatné (Ef 5,1-3). O takových a mnohých
dalších věcech křesťan nemusí diskutovat. Ale v životě věřícího člověka jsou oblasti
chování, které tak jasné nejsou. V takových případech se každý musí poctivě zkoumat
a uvědomovat si, že i dobrá věc ho může připravit o radost z Boží lásky a touhy
jednat podle Boží vůle.
Jeden starší student na křesťanské
univerzitě byl známý svým skvělým prospěchem a dobrou křesťanskou službou.
Pravidelně byl jednou týdně mimo kolej, kázal a Bůh skrze něho oslovoval mnohé.
Pak se něco stalo. Jeho svědectví už tak nezabíralo, jeho prospěch se zhoršoval
a zdálo se, že se mění i jeho osobnost. Zavolal si ho ředitel. „Něco se s tebou
děje a rád bych věděl, co to je“. Student byl nejprve vyhýbavý, ale pak se svěřil.
Zasnoubil se s příjemnou věřící dívkou a po promoci se chtěl oženit. Dostal
místo v pěkném sboru a moc se těšil, až svou nevěstu uvede na faru a začne
svou službu. „Byl jsem tak nedočkavý, že jsem se dostal do oblastí, kde jsem
nechtěl, aby se ke mně Pán vrátil,“ vyznal. A pak všechna síla ode mne
odešla pryč.
Jeho plány, dobré a krásné,
vstoupily mezi něj a Otce. Ztratil radost z Otcovy lásky. Patřil tomuto světu.
Jan ukazuje, že světský systém používá tři metody, jak lapit věřícího člověka:
žádosti těla (chtivost), žádost očí a prázdná chlouba (pýcha) života (1J 2,16).
Stejnou metodou byla chycena Eva v ráji: „Žena viděla, že je to strom dobrý k
jídlu (žádost těla) a lákavý pro oči (žádost očí), strom žádoucí pro získání
moudrosti (pýcha života), vzala z jeho ovoce a jedla“ (Gn 3,6).
Neboť všechno,
co je ve světě -- žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života --
není z Otce, ale ze světa. (1 Jan 2:16)
Žádostí těla (sarx, body) je
všechno, s čím souzní naše padlá přirozenost. „Tělo (tělesnost)“ neznamená „tělo“.
Spíš se to vztahuje k základní přirozenosti zatvrzelého člověka, která způsobuje,
že je slepý pro duchovní věci (1K 2,14). Tělo je přirozenost, kterou jsme
dostali při svém fyzickém narození; duch je přirozenost, kterou jsme dostali při
duchovním narození (J 3,5.6). Když uvěříme v Krista, stáváme se „účastníky
božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). Křesťan má starou přirozenost (tělo), i novou přirozenost
(Ducha). A jaký boj tyto přirozenosti spolu vedou! (Ga 5,17-23).
Bůh dal člověku jisté touhy,
které jsou dobré. Hlad, žízeň, pocit únavy, sex, nejsou samy o sobě špatné nebo
zlé. Není nic špatného, když člověk jí, pije, spí nebo plodí děti. Ale když
tyto touhy ovládá tělesná přirozenost, stávají se hříšnými „žádostmi“. Hlad
není špatnost, ale obžerství je hříšné. Žízeň není zlá (ve smyslu hříšná), ale
hřích je opilství. Spánek je Boží dar, ale lenost je hanba. Sex je vzácný Boží
dar, když je správně používán, ale může se zvrhnout v nemravnost.
Teď se můžeme podívat, jak svět
funguje. Působí na naše normální tužby a pokouší nás, abychom je
uspokojili zakázaným způsobem. V dnešním světě nás obklopují lákadla všeho
druhu a doslova útočí na tu naši nižší přirozenost – a „tělo je slabé“ (Mt
26,41). Když tomu křesťan podlehne, stáhne ho to ke „skutkům těla“ (Ga 5,19-21
uvádí celý seznam).
Je důležité, aby věřící člověk nezapomínal, co o staré přirozenosti
(tělu) říká Bůh. Všechno, co o něm Bůh říká, je negativní. „V mém těle nepřebývá
dobré“ (Ř 7,18 SP). „Tělo samo nic neznamená“ (J 6,63 EP), „nespoléháme na
sebe“ (F 3,3 SP). Člověk, který žije pro tělo, žije negativní život.
Druhým nástrojem, který svět
používá, aby lapil věřícího člověka, je pojmenován jako „žádost očí“. Někdy
zapomínáme, že oči mohou mít své chutě! (Řekl sis někdy „nasyť své oči“?)
Žádosti
těla apelují na nižší touhy staré přirozenosti a pokouší nás, abychom jim dopřáli,
čeho chtějí, hříšnými způsoby. Žádost očí však působí daleko propracovanějším způsobem.
Pohled, o němž je tu řeč, je příjemný pocit, který uspokojí zrak i mysl důmyslným
a intelektuálním potěšením. V době apoštola Jana Řekové a Římané žili pro
zábavy, které vzrušovaly oči. Doba se moc nezměnila! Při sledování TV programů by
se snad každý křesťan měl modlit „Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost“ (Ž
119,37).
Achan (Joz 7) způsobil porážku celé Jošuovy armády kvůli žádosti svých
očí. Hospodin varoval Izraelce, aby si z Jericha nikdo nebral žádnou kořist,
ale Achan neposlechl. Pak to vysvětlil slovy: „Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný
šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk. Vzplanul jsem
žádostí a vzal jsem to“ (Joz 7,21). Žádost očí ho přivedla do hříchu a jeho hřích
celé vojsko v porážku.
Žádost očí ho přivedla do hříchu
a jeho hřích celé vojsko v porážku. Zrak (jako ostatní smysly) jsou branou do
mysli. Žádost očí proto může zahrnovat různé koníčky, které jsou v rozporu s
Božím slovem. Je vyvíjen tlak, aby se křesťan díval na věci stejně, jako se na
ně dívá svět. Bůh nás varuje před „radou bezbožných“. To ovšem neznamená, že křesťan
ignoruje vzdělání; ale znamená to, že si dá pozor, aby jednostranné zdůrazňování
rozumu nevytlačilo Boha do pozadí.
Pýcha života
Třetím nástrojem je „pýcha života“ (KP), „prázdná
chlouba života“ (SP), „na čem si člověk zakládá“ (EP), „honosný způsob života“
(Petrů). Boží sláva je bohatá a plná; lidská sláva je zbytečná, marná
nafoukanost a prázdnota. Řecký výraz pro „pýchu“ se používal k popisu
chvastouna, který se snažil udělat na lidi dojem, jak je důležitý. Lidé se
vždycky snažili předstihnout ty druhé v tom, kolik mohou utratit a kolik vydělávají.
Chlubivá pýcha života je v pozadí mnohého, co tito lidé dělají.
Proč tolik lidí kupuje domy,
auta, všechny možné přístroje i ošacení, které si nemohou dovolit? Proč podlehnou
nabídkám typu „cestuj hned, zaplať potom“, „dopřej si pohodlí, užij si to“ atp.
a beznadějně se zadluží? Mnohdy prostě chtějí udělat dojem na druhé lidi a vede
je k tomu „chlouba života“. Nejspíš chtějí, aby si druzí lidé všimli, jak jsou
úspěšní a bohatí. Většina z nás asi tak nejedná, ale je někdy neuvěřitelné, jak
stupidní věci lidé někdy dělají, jen aby udělali dojem. Obětují dokonce i čestnost
a bezúhonnost, jen aby se dostali zpět mezi významné lidi a měli pocit důležitosti.
Ano, svět na křesťana útočí
prostřednictvím žádostí těla, žádostí zraku a prázdné chlouby života. A
jak jednou svět vyhraje v jedné oblasti, věřící člověk to brzy zjistí. Ztratí radost
z Otcovy lásky a nebude toužit dělat, co chce Bůh. Bible ho bude obtěžovat a modlitba
se stane těžkou povinností. I společenství věřících mu nebude nic dávat, možná
jen zklamání. Nebude to vinou těch druhých, ale bude to proto, že do srdce věřícího
se dostal svět.
Warren Wiersbe