Takže jsem se stal vaším nepřítelem, když vám říkám pravdu?

Galatským 4:13-14

Víte, že jsem byl nemocen, když jsem u vás poprvé zvěstoval evangelium. Vy jste se však ode mne neodvrátili s ošklivostí, ačkoli to pro vás bylo pokušením, ale přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše.

A na to navazuje 15.verš z něhož někteří usuzují, že ten osten, o kterém se apoštol Pavel zmiňuje ve 2K12 byla nejspíš nějaká vážnější oční vada, která možná navíc ještě významně ovlivňovala Pavlův vzhled. Kde je tedy to vaše blahoslavenství? Neboť vám vydávám svědectví, že kdyby to bylo možné, byli byste si vyloupli oči a dali je mně. G4:15

Taková tedy byla reakce galatských věřících, když apoštol Pavel přišel mezi ně poprvé a zvěstoval jim evangelium. Oni to evangelium o spasení v Pána Ježíše přijali a prožili znovuzrození, prožili naplnění Duchem Svatým, prožili něco, co nikdy předtím v životě nepoznali. Některé z těch úžasných pravd jim apoštol Pavel právě v tomto svém dopise také připomíná! Na to konto zpočátku byli Pavlovi vděčni za jeho službu a prokazovali mu úctu i rozmanitou službu.

Ale pak se v galatských sborech objevili ti jiní učitelé, kteří Pavlovo zvěstování dodatečně až za nějaký čas po Pavlově odchodu chtěli vylepšovat svým judaistickým skutkařením. Jak už se to mnohdy stává, zdá se, že tito falešní učitelé měli v galatských sborech docela úspěch. Nejen že ti falešní učitelé ovlivnili poznání, či učení v galatských sborech, ale jak se to zhusta také stává, významně ovlivnili i vztah těchto věřících k samotnému Pavlovi. Pokud Pavla předtím milovali, vážili si ho a byli by ochotni pro něj i kde co obětovat, nyní je jejich vztah docela jiný.

Galatským 4:16 - Takže jsem se stal vaším nepřítelem, když vám říkám pravdu?

To je zdrcující výrok, který ovšem má své praktické ověření i v naší době, ba dokonce mnohdy i v různých sborech křesťanů. Říci pravdu je jistě umění a žádá to odvahu i moudrost, pokud takové vyslovení pravdy má být konstruktivní, pokud má dotyčnému člověku pomoci. Ovšem pyšnému člověku nepříjemnou pravdu často není jak sdělit. Taky s tím máte nějakou zkušenost? Pyšný člověk přijímá jen pocty, pochvaly nebo pověření k větším a viditelnějším službám.

Apoštol Pavel se těmito událostmi velmi trápil, ale nevzdával se a hledal cesty, jak pomoci, jak napravit falešné učení i porušené vztahy, pokud to na něm záleželo. Současně s tím neskrývá, že tito falešní učitelé nejen přinesli nějaké věroučné vlivy, ale současně se starali, aby odřízli samotného apoštola Pavla, aby narušili vztah, který k němu galatští věřící právem měli. Apoštol Pavel to říká naplno: Oni pro vás horlí, ale ne k dobrému; chtějí vás odloučit, abyste horlili pro ně. G4:17

Apoštol Pavel prožil nepříjemnou zkušenost, se kterou se i dnes snadno může setkat kdekterý upřímný bratr, který zvěstuje i žije Boží Slovo. Totiž když čte Boží Slovo a dovolí si na základě toho Slova formulovat konkrétní aplikace, může se některým věřícím stát nepříjemným, ba přímo nežádoucím. Což je zajisté obtížné, zejména pokud si to dovolí kazatel placený svým sborem. Pak může dojít k rozvíjení horlivosti na nepravém místě nebo pro osobní zájmy některých, jak se toho tu apoštol Pavel dotýká. Chtějí vás odloučit, abyste horlili pro ně. G4:17

Apoštol Pavel srovnává tu současnou poněkud pomýlenou horlivost galatských věřících s tím, jak horlili kdysi, když uvěřili, a říká k tomu: Je dobré horlit v dobrém vždycky, a ne jenom tehdy, když jsem u vás přítomen. G4:18

Tu se zase nabízí taková ta naše nepříjemná aplikační otázka: 

Pro co vlastně horlíme my dnes v našich sborech? 

Horlíme vůbec pro něco? 

Nebo si klidně sedíme v lavicích svého shromáždění a jen tu a tam lehce něco nebo někoho pokritizujeme? 

Horlíme pro lepší či spíš "pro ten pravý" průběh shromáždění a tím vytváříme nekonečně dlouho trvající napětí? 

Anebo horlíme pro získávání nových lidí pro Pána Ježíše, aby mohli být spaseni a mohli dále růst? Čím hoří naše mysl, když zavadí o náš vlastní sbor? 

Je to pozitivní vzrušení plné ochoty ke službě, plné radostného očekávání a modliteb? 

Anebo je takové pomyšlení jen zraňující desiluzí spojenou s pocitem znechucení, beznaděje či snad hořkosti vůči druhým? 

Pro co tedy horlíme?

Uvažujme nad tím před Pánem církve. A navíc buďme ochotni v pokání třeba i změnit předmět své horlivosti, jak k tomu apoštol Pavel vyzývá ty, kdo byli adresáty tohoto listu před námi! Apoštol Pavel byl z horlivosti galatských věřících velmi smutný. Ale ještě měl naději, ještě na ně volá: Je dobré horlit v dobrém vždycky.

Vernon McGee