Když lid viděl,
že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na
něho: "Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co
se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země." (2M
32:1.)
Izraelský lid
ztratil jistotu a začal hledat nějaké své řešení vzniklé situace. V nejistotě
jedná zbrkle a bez rozvahy. Naléhají na Árona: Vstaň a udělej nám boha, který
by šel před námi. Co to po Áronovi chtějí? Najednou tady v plné síle vidíme
povahu jejich víry. Chtějí boha - místo koho? Místo Mojžíše, místo člověka,
který je vyvedl z egyptské země! Což je nevyvedl Hospodin? Což nešli za hlasem
Boha svých otců? Ne, šli za Mojžíšem, za člověkem.
Kolikrát se tato
situace opakuje ve shromážděních církve. Je úplně normální, když noví lidé
přicházejí do sborů církve, do shromáždění a na bohoslužby, protože je tam
pozval někdo z lidí, ke komu mají bližší vztah, nebo proto, že je zaujal
kazatel. Přicházejí kvůli člověku a za člověkem. Tak tomu bylo vždycky. Ale pak
promluví Boží slovo, pak se člověk setkává s živým Ježíšem Kristem. To je
chvíle, kdy původní motivace ustupuje do pozadí. Teď už nezáleží na lidech, teď
jde o Pána Boha samotného.
Myslím teď na
novozákonní příběh od Jákobovy studny. Pán Ježíš se tam jednou setkal se
samařskou ženou pochybné pověsti. Poznala v něm Mesiáše a běžela to povědět
svým spoluobčanům. Pozvala je k rozhovoru s mužem u studny. Pán Ježíš se pak
nechal pozvat do jejich města a strávil tam dva dny. Tehdy v něho uvěřilo mnoho
tamních obyvatel a oné ženě pak říkali: Teď už věříme ne
pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu
Spasitel světa (J 4:42).
To je obraz
zdravého růstu křesťana. Křesťanem, Kristovcem, se člověk totiž nikdy nestane
pouze na základě zvěsti, slyšené z úst druhého člověka. Jistě, víra je ze
zvěstování (Ř 10:17.), ze slyšeného lidského slova, ale to je jen základ, jen
impuls.
Člověkem zvěstované slovo vede posluchače k setkání se živým Kristem,
který slyšené slovo sám oživuje a dává mu růst. Stává se to, o čem Pán Ježíš
řekl: Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda,
kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (J
4:14). Kdo věří ve mne, 'proudy živé vody poplynou z jeho nitra', jak praví
Písmo." (J 7:38).
Jistota a
pevnost křesťanské víry vyrůstá z důvěry ve spolehlivost živého a věrného Boha.
To je základ, na kterém stojí církev už bezmála dva tisíce let a izraelský lid
ještě mnohem déle. Boží věrnost, záruka, která se nepohne.
Izrael pod horou Sínaj najednou projevuje svoji nedůvěru v Boží spolehlivost. Nemějme jim to za zlé, kdo ví, jak bychom dopadli my v jejich situaci. Nezapomínejme, že přes všechny dosavadní zkušenosti s Bohem jejich otců toho mnoho o Hospodinu nevědí. V mnohém tápou. Spoléhají více na Mojžíše, než na toho, který k nim Mojžíše poslal a který ho pověřil vedením národa. Jejich oči nevidí, co je podstatné.
Izrael pod horou Sínaj najednou projevuje svoji nedůvěru v Boží spolehlivost. Nemějme jim to za zlé, kdo ví, jak bychom dopadli my v jejich situaci. Nezapomínejme, že přes všechny dosavadní zkušenosti s Bohem jejich otců toho mnoho o Hospodinu nevědí. V mnohém tápou. Spoléhají více na Mojžíše, než na toho, který k nim Mojžíše poslal a který ho pověřil vedením národa. Jejich oči nevidí, co je podstatné.
Vernon McGee