Lebo tak súdim, že utrpenia
terajšej doby nie sú rovné sláve, ktorá sa má zjaviť na nás. Vykúpenie
stvorenstva. Stvorenstvo zaiste s dychtivou túžbou očakáva zjavenie synov
Božích. Lebo márnosti bolo podrobené stvorenstvo, nie dobrovoľne, ale skrze
Toho, ktorý ho podrobil v nádeji, že aj samo stvorenstvo oslobodené bude z
otroctva skazy do slávnej slobody detí Božích. Veď vieme, že všetko stvorenstvo
spoločne vzdychá a spoločne znáša pôrodné bolesti. A nielen ono, ale aj my,
ktorí máme prvotiny ducha, aj my vzdycháme v sebe, očakávajúc synovstvo,
vykúpenie svojho tela. Lebo v nádeji sme boli spasení.
Osvobozeni od malomyslnosti - odstraněn pocit marnosti a pomíjivosti
V tomto oddílu se Pavel zabývá
vážným problémem bolesti a utrpení. Možná nejlepší způsob, jak mu porozumět,
bude všimnout si trojího "nářku", o kterém je tady řeč.
Nářek stvoření
Když Bůh dokončil svoje dílo
stvoření, bylo všechno dobré (Gn 1,31). Dnes však toto stvoření naříká. Je tu
utrpení a smrt i bolest. To všechno jsou následky Adamova hříchu. Nebyl to pád
stvoření. Všimněte si slov, kterými Pavel popisuje stav stvoření: utrpení
(8,18), marnost (8,20 - pomíjivost podle Petrů), otroctví (8,21), zánik (8,21)
a bolestné sténání (Ř 8,22). Toto naříkání však k něčemu směřuje. Pavel je
přirovnává k porodním bolestem těhotné ženy. Je tu bolest, ale tato bolest
skončí narozením dítěte. Jednou bude takto obnoveno celé stvoření a ze
stvoření, které naříká a sténá, bude stvoření slavné! Věřící člověk se nezaměřuje
na utrpení přítomných dnů. Vyhlíží budoucí slávu (Ř 8,18. 2K 4,15-18). Zajetí
nářků přítomnosti bude proměněno ve slavnou svobodu!
Sténání věřících
Naříkáme proto, že jsme
přijali Ducha jako příslib Božích darů (prvotiny Ducha), jako předzvěst slávy,
která teprve přijde. Podobně jako lid izraelský okusil ovoce Kanaánu, když se
vrátili zvědové z průzkumné výpravy (Nu 13,23-27), i my křesťané zakoušíme
požehnání nebes skrze službu Ducha Božího. To způsobuje, že se těšíme na
příchod Páně, na to, že dostaneme nová těla a budeme s ním žít a navždy mu
sloužit. Očekáváme a těšíme se na „adopci", která bude vykoupením těla v
den, kdy Kristus přijde (F 3,20.21). To je to vzrušující vyvrcholení
„adopce", která započala naším obrácením, když „Duch adopce" nám daroval
dědická práva členů Boží rodiny. Když přijde Ježíš, vejdeme do celého dědictví,
které je pro nás připraveno. Zatím však musíme čekat a zachovat naději. „V
naději jsme spaseni" (Ř 8,24). O jakou naději se jedná? Je to „blažené
splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista"
(Tit 2:13. To nejlepší teprve přijde! Věřící člověk nemusí propadat beznaději,
když vidí nebo i sám zakouší na tomto světě utrpení a bolest.
Lkaní Ducha svatého
Bůh citlivě vnímá soužení
svého lidu. Když Pán Ježíš působil zde na zemi, naříkal, když viděl, co s
lidstvem dělá hřích (Mk 7,34 J 11,33.38). Dnes Duch svatý naříká s námi a
dotýkají se ho naše slabosti a utrpení. Ale Duch svatý dělá ještě něco víc, než
jen lká. Ve svém naříkání se za nás modlí, abychom byli uvedeni do souladu s
Boží vůlí. Ne vždycky tuto Boží vůli známe. Nevíme vždycky, jak se modlit, ale
Duch se přimlouvá, a tak i v utrpení můžeme žít podle Boží vůle. Duch s
námi soucítí a „sdílí naše těžkosti".
Věřící člověk se v době těžkostí
a utrpení nemusí trápit, protože ví, že Bůh na tomto světě pracuje a jedná (Ř
8,28) a že má svůj dokonalý plán (8,29). V tomto plánu sleduje dvě věci: naše dobro
a svoji slávu. Nakonec nás dovede k tomu, že budeme jako Ježíš! To nejlepší je,
že Boží plán se nakonec úspěšně dokoná.
Jak můžeme jako křesťané být skleslí, když jsme již dostali Boží slávu? Naše současné trápení jen zaručuje, že se nám dostane daleko větší slávy v den Kristova příchodu.
Warren Wiersbe