Jakmile se přijme názor, že
psychologie obsahuje část Boží pravdy, která schází v Bibli, potom její
prohlášení a závěry musí stát na stejné výši, jako slova Bible. Výsledek je, že
psychologie má konečné slovo a ti, kteří rozumí pouze Bibli, ale ne psychologii,
nejsou kvalifikovaní posuzovat tuto novou pravdu. To znamená že ti, kteří mají
diplom v psychologii, mohou činit prohlášení, která nejsou napadnutelná z
jakékoliv pozice. Toto "světské duchovenstvo" tvrdí, že může diktovat
nové "vědecké" standardy na všechno od našeho sexuálního života, až
po výchovu našich dětí. Tyto "zdravé" psychologické principy se staly
sítem, přes který vykládáme Bibli.
Jedno je ale jasné: Bible
nikdy nevyzývá k sebelásce, sebe-přijetí, sebe-jistotě, sebe-ocenění a k dalším
"sebesmům", tak populárních v naší době. Odpověď na depresi není
"přijmout sebe sama" ale obrátit se od sebe ke Kristu. Zabývat se
sebou, je úplná antiteze toho, co učí Bible a nikdo v církvích by o tom nic
nevěděl, nebýt svádivého vlivu psychologických "sebesmů". Zdá se, že není konce všem těm
nebiblickým, nelogickým a nepodpořeným teoriím. Mělo by být jasné, že dnešní
populární "sebesmus" nás neosvobodí "od nás". A to
"nás", je naším největším nepřítelem. To jediné, co nám Bible říká
je, abychom naše "JÁ" popřeli a přijmuli Kristovu smrt za vlastní. To
se zdálo být dostatečné jak pro apoštoly, tak i pro rannou Církev. Zapřeme-li
sebe, zničí to náš křehký sebesmus a pocit "autentické
osobnosti".
Následující
"doporučení" od křesťanského autora představuje to, co je dnes tak
populární:
"Vybudujte si vlastní sebe-obraz, napište si na papír všechny
vaše positivní kvality, a mějte jej po ruce. Občas se chlubte sám sebou.
Najděte si vlastní koutek. Měli by jste si také vyhradit pár minut denně k
jedinému účelu: dívejte se (v zrcadle) sám sobě do očí. A jak se tak na sebe
díváte opakujte si některé positivní věci, které jste udělali. Potom opakujte
nějaké dobré věci, které o vás lidé řekli (Ziglar - "See You")
Je divné, že příliš málo lidí
v křesťanských kruzích si uvědomuje, že Křesťanství začíná znít jako
psychologie humanismu. Porovnejte to co říkají Křesťané s následující řečí
psychoterapisty z Los Angeles, jménem Nathaniel Branden, který je autorem
"Psychology of Self and Honoring the Self":
Nikdo nedělá zlo záměrně - my
všichni jsme obětmi nemoci, za kterou nemáme nijakou odpovědnost.
"Mor" ubohého sebe-konceptu nakazil náš svět a ten je příčinou všeho
špatného". Branden pokračuje: "Nemohu přijít ani na jeden
psychologický problém - od depresí a strachu z intimity - až po zločinné
násilí, za kterým by se nenacházel ubohý sebe-koncept. Dokud nebudeme ochotní
ctít sama sebe a hrdě prohlásit naše právo tak učinit, nemůžeme bojovat za
sebe-ocenění, ani jej dosáhnout. (Nathaniel Branden, "Rises to the
Defense of Self", 1984).
Jako kontrast k těmto novým
myšlenkám, které byly vypůjčeny z psychologie "sebesmu". William Law
ukazuje pohled, který drželo Křesťanství po staletí:
Lidé jsou mrtví k Bohu,
protože žijí "sobě". Sebe-láska, sebe-ocenění a sebe-hledání jsou
podstata pýchy života. Ďábel, ten otec pýchy není nikdy prost těchto vášní ani
svého vlivu na ně. Představivost, ta poslední a
nejvěrnější podpora "sebesmu" pokládá neviditelné světy k nohám
"sebe" a korunuje se tajnými pomstami a vysněnými poctami. Toto
satanské přirozené "JÁ", musí být popřené a ukřižované, jinak tam
není místo pro učedníka Ježíše Krista. Jednodušší vysvětlení není a můžeme to
říci právě tak slovy Spasitele: Pokud se člověk nezapře, nevezme svůj kříž a
nenásleduje mně - nemůže být mým učedníkem"
- (William Law, "The
Power of the Spirit").
Autor: Dave Hunt